…tak konečně
Jeden proti všem a všemu vždy a všude. Jako strom sám v poli, chvějící se strachem. Přející si zase bohatou korunu listí nasadit.
Ó Ty odvážný z odvážných, který se nebojíš postavit věrnému mlýnu. Kolik bolesti tebou proteklo a stále hlavu vztyčenou držíš.
Dokud dýcháš, žiješ. Dokud žiješ, věříš. Dokud věříš, je vše života schopno se uzdravit a jizvy vyhojit.
Pro zlost všem - neutéct. Pro zlost všem - zase kvést. Pro zlost všem - slzy neronit a srdce na dlaň položit. To ty sám sobě jsi povinen.
Mnoho let jsem se snažila udržet lásku v dlaních. Protékající jako písek mezi prsty unikla do posledního zrnka. A i tak, z úcty k ní, jsem stále si hrála na to, že jí v dlaních ještě mnoho zůstalo. S bolestí uvnitř už ale vím, že neexistuje. Není v ložnici, není v hrnku kávy, ani u jídelního stolu. Není nikde. Tak jsem vymyslela důmyslný plán. Najít lásku alespoň v tom hrnku kávy. Třeba jen zrnko. Stačilo by?
Je tak těžké věřit na lásku, když ji nevidíte, necítíte. Jste zcela sám a přesto musíte hrát šťastnou mámu, šťastnou zaměstnankyni, šťastnou dceru. Tolik se mi stýská po smíchu od srdce. Nebo po tom, jak usrkáváte z hrnku jen zlehynka, mhouříte u toho oči a při tom myslíte na to, co vás hřeje více než horký nápoj ve vašem hrnku bez ouška. A nedaří se. Nedaří se a tolik toužíte po lásce. Vzpomínáte na všechny lásky ve vašem životě a začínáte být víc sám, než jste kdy byl. Jde z vás strach. Lidé se vám vyhýbají, už nechtějí poslouchat, jak hledáte to zrnko ve vašem hrnku. Jak se snažíte mhouřit oči, ale nic uvnitř necítíte. Jste smutnější než klaun. Nikdo nemůže existovat bez lásky. I Malý princ miloval svoji růži.
Stále doufám, že mi vítr přinese z pouště novou kupu písku do dlaní. Jen mám strach, že se o ni nebudu umět zase postarat. Že proteče mezi prsty a nezůstane jediný záblesk štěstí, pohlazení nebo úsměv. A stojí to vůbec ještě kdy za to? Když se otočím, vidím jen sutiny z hořícího mostu. Ne, vidím dva hořící mosty. Mám ještě sílu vůbec kdy nějaký most mezi mnou a láskou postavit? … aby jednoho dne opět vzal za své?
Srdce matky je bezbřehé, je tam tolik lásky pro všechny děti. Srdce dcery nemá konce, jelikož rodiče ji naučili milovat takovou silou, že bez nich by byl život polovinou toho, co s nimi. Ale srdce milenky má začátek a konec. Zrnko jsem nenašla. A tolik inzerátů jsem ti poslala. Bez odpovědi. Teď si přeji jediné, v tichosti odejít, lásko! Z tvého života, z tvého domu, z tvé Bohem zapomenuté vesnice bez kostela. Neber mi, co je mé. A já nevezmu, co je tvé.
Již od mala se setkávám se slovním spojením „princ na bílém koni“. Když jsem byla malá holčička, tak princ na bílém koni byl ve většině pohádek. Vždy to mělo stejný scénář s malými obměnami – chrabrý mladík a kůň. Přicválal na závěr příběhu a vše vyřešil. Po jeho polibku se nebe zalilo sluncem, dívka v jeho náručí byla vysvobozena, vyřešily se všechny majetkové vztahy, ihned měla k dispozici obrovský zámek a žila s mužem samý sval a šlacha spokojený život s úsměvem od ucha k uchu. V tomto klamu jsem žila asi do svých šestnácti let, kdy jsem došla k poznání, že už vcelku netrpělivě očekávám příjezd toho mého neznámého na Šemíkovi. Všechny mé kamarádky ten příjezd očekávaly věrně se mnou. Mé očekávání ještě hrdě podporovala matka, která usilovně několik let tvrdila, že na toho pravého je třeba čekat v poklidu a s rozmyslem a srdcem na dlani. To mě ještě více utvrdilo v tom, že opravdu ti praví princové cválají na těch božských stvoření bílo – šedé barvy a hříva těchto bujných hřebců se mísí s potem našich nastávajících jedinečných a nezpochybnitelných poloviček.
Když mi bylo dvacet, tak už pár princů přijelo a zase odjelo s nepořízenou. Musím říci, že nikdo z těchto hochů mně neučaroval tak, abych ho vůbec povýšila na páže, natož tak na prince. A moje matka stále trvala na svém, že princ tam někde (nikdy nespecifikovala kde) pro mě určitě je již osedlán! Byla ze mě mladá žena plná ideálů, věřila jsem matce a slovnímu obratu „princ na bílém koni“.
Když mi bylo dvacet sedm a kouřila jsem opřená o sloup schodiště, těsně po tom, co mi volala právnička, že jsem právě tři minuty rozvedená a zasněně koukala do parku, oči zalité slzami, pípla mi SMS od mámy. Ta se sáhodlouze rozepisovala, jak je hrdou matkou na svoji dceru, jak jsem statečná a že nemám věšet hlavu, že ten „princ na bílém koňovi“ už cválá. No, řeknu vám, típla jsem tehdy cigaretu a poprvé za těch 27 let jsem začala uvažovat, zda mě netahají za fusekli.
Ve 32 letech se mi po dvou a půl dnech procházky porodními strastmi narodil syn. Myslela jsem, že jsem v cíli. Konečně jsem v porodnici kromě pláče slyšela i ty svatební zvony, zalité nebe sluncem, domov a cíl. Opět mě maminka ujistila, že bude následovat svatba, další děti a můžu si gratulovat, to je on, mého srdce šampión………………O rok později jsem opět v porodnici držela v náručí dceru a při pohledu na to malinké stvoření jsem začala chápat, že holčičkám se prostě kecá.
Kolem třicátého pátého roku jsem si začala připadat jako flaška červeného vína u vinaře ve sklepě. Jsem ceněná jako archiv a padá na mě prach. A padá na mě proto, jelikož se ještě nikdo neodvážil mě ochutnat. Úplně to vidím, ležím ve sklepě v tom oblém chlívečku ve tmě, zavoskovaná. Všude ticho a jen si tak zraju. Najednou se rozletí ty půlobloukové dveře nasáté vlhkostí sklepa a do tmy pronikne světlo. Sem tam se mihne obrovská hlava koně, který celý schvácený nervózně pofrkává únavou. Je chudák zchromlý. Celý zdevastovaný, jak se na něm rajtovalo křížem krážem. Sesedne z něj unavený prošedivělý borec, který má tvář v jeden škleb. Moc příjemné mu sesedání není. Je unavený, zaprášený, žíznivý. Asi ho něco trápí, nejspíš hemeroidy, od toho věčného rajtování na koni. Jde na široko, jako pán tvorstva. Kůň za ním smutně kouká. Sesejde třicet sedm schodů dolů do sklepa a se zapálenou loučí kouká, kterou flašku by ochutnal. Po flaškách se mihotají odlesky ohně od louče. Až ten odlesk dopadne i na mě. Vezme mě do svých rukou, které jsou plné šlach a vystouplých žil. Řeknu si: „Chudák, tolik let se plahočí světem a hledá mě.“ Prohlíží si mě, jak jsem zaprášená. Ořeže vosk, odstraní obalení a vezme zátku. Pomaličku se mi zařezává pod kůži. Vytáhne špunt a říkám si: „Pod šedou kšticí a mnoha vrásky, které mu vepsal zhýralý život na rajtování na koni, není zase tak ošklivý. “ Kouká, do čeho by si mě nalil. Ale nikde není žádné koštovačky. A tak nahne láhev a začne pít. Jenže jak to tak v životě bývá, i archiv umí zhořknout v pachuť a po pár locích mu zhořknu i já……………. Je jedno kolik poučných lekcí vám život nadělí, přátelé, je na čase přestat věřit na pohádky, přestat lhát dcerám o bílém oři a jeho jezdci, jelikož v dnešní době většina ani na koni jezdit neumí. Je načase se smát od srdce povídkám a víno raději vypít s dobrými přáteli než ho archivovat. Jelikož nikdy nevíte, kdy otevřete zkaženou flašku. Hezký den všem. 😉
.... někdy se podívám do tvých očí, mé dítě a zřím smysl vět. Sleduji odraz v tvém oku a utápím se v hloubce tvé jednoduché moudrosti bez zkušeností. Cítím v každé mé buňce tvoji existenci a láska je v ten okamžik rovna nekonečnu. .... někdy se musím poklonit tobě, mé dítě, jak obyčejně lze chápat složitost mne. .... a někdy, mé dítě, tvá bezbřehá krutost je zacílena tak, že mé srdce musí se jisto jistě v bolest propasti svést. ..... to pak, mé dítě, stojím tiše venku v noci potají, koukám se do mraků, hledám Boha a snažím se v sobě najít sílu ti neutéct. ..... pro ty z Vás, co hledáte odvahu zůstat.
Já a pátek se milujeme od jaktěživa. Prostě k sobě patříme jak karamelová poleva na větrník. Ihned jak se začne šeřit, ženu děti do sprchy. Nachystám jim večeři a vyhlašuji soutěž, kdo první všechno sní, je vítěz. Naštěstí mé děti ještě nedorostly do věku, aby tuto jedinečnou habaďůru rozklíčovaly.
Rozhostilo se ticho, děti spí ve svých postýlkách, myčka tlumeně hučí, chlap v nedohlednu, poslední drobky od večeře smeteny. Počal pravý noční paťulínek.
Hmmm, ta romantika ve dvou je fenomenální. Sedím či ležím – ve své pravé ruce svírám to nejcennější z nejcennějších, múzu všech múz, berličku všech vícečetných matek na mateřské i po mateřské, všech tvrdě pracujících žen, žen singl nebo čerstvě se rozvádějících, všech trpitelek v otroctví zvaném dokonalá domácnost….. ano, svírám a nepustím, jedinečně zbarvené, občas mírně řetízkující a stále tak lahodné bílé víno. Ta vůně, chuť, trpkost – jako by se na okamžik zastavil čas v meziprostoru. V ten okamžik existuji jen já, můj Pavlovův reflex a páťulínek. Na vteřinu mě napadá, že i kdyby se mi ještě více život pozamotal, stále jsem tu já a můj večer.
Chápu, že mnoho z vás má pátek spjatý s přáteli, s pohodu tam či onde. Můj život se však smrskl do tak miniaturní bubliny zvané samota, že jsem se naučila milovat i to málo. Někdy z toho mrazí v zádech, jak může být samota osvobozujícím jevem ve vesnici bez kostela. Už chybí jen Hobža brambůrky a Karel Šíp a dokonalost větších rozměrů je zde.
Přátelé, nenechte si brát vás, nenechte se strhávat do něčeho, co vám není vlastní. Prostě tenis nehrajete, nechcete sedět se štamgasty u stolu, nechcete vdechovat asi dvacátou připálenou cigaretu na zahrádce, jelikož vy jste nekuřák. Vaši nejbližší přátelé jsou buď moc daleko a nebo uspávají děti, tak jako vy trčí doma.
Proto miluji páťulínky, když konečně přijedu domů. Jediný, kdo mě přivítá, je možná tak můj hladový kocour, o kterém vím, že mě upřímně miluje, i když se to mrcha snaží tak dokonalou lhostejností maskovat. Někdy ho podezírám, že to odkoukal od pána domu. Ale stačí jeden hluboký pohled do jeho kulatých očí a vím, že mě opravdu ta vrnící chlupatá vyčuranost nosí v srdci. Tak alespoň nad jedním mužským elementem moje spanilá ženskost zvítězila. Je páťulínek, co víc by si mohl člověk přát……