Měsíc: Srpen 2020

Mnoho let jsem se snažila udržet lásku v dlaních. Protékající jako písek mezi prsty unikla do posledního zrnka. A i tak, z úcty k ní, jsem stále si hrála na to, že jí v dlaních ještě mnoho zůstalo. S bolestí uvnitř už ale vím, že neexistuje. Není v ložnici, není v hrnku kávy, ani u jídelního stolu. Není nikde. Tak jsem vymyslela důmyslný plán. Najít lásku alespoň v tom hrnku kávy. Třeba jen zrnko. Stačilo by?

Je tak těžké věřit na lásku, když ji nevidíte, necítíte. Jste zcela sám a přesto musíte hrát šťastnou mámu, šťastnou zaměstnankyni, šťastnou dceru. Tolik se mi stýská po smíchu od srdce. Nebo po tom, jak usrkáváte z hrnku jen zlehynka, mhouříte u toho oči a při tom myslíte na to, co vás hřeje více než horký nápoj ve vašem hrnku bez ouška. A nedaří se. Nedaří se a tolik toužíte po lásce. Vzpomínáte na všechny lásky ve vašem životě a začínáte být víc sám, než jste kdy byl. Jde z vás strach. Lidé se vám vyhýbají, už nechtějí poslouchat, jak hledáte to zrnko ve vašem hrnku. Jak se snažíte mhouřit oči, ale nic uvnitř necítíte. Jste smutnější než klaun. Nikdo nemůže existovat bez lásky. I Malý princ miloval svoji růži.

Stále doufám, že mi vítr přinese z pouště novou kupu písku do dlaní. Jen mám strach, že se o ni nebudu umět zase postarat. Že proteče mezi prsty a nezůstane jediný záblesk štěstí, pohlazení nebo úsměv. A stojí to vůbec ještě kdy za to? Když se otočím, vidím jen sutiny z hořícího mostu. Ne, vidím dva hořící mosty. Mám ještě sílu vůbec kdy nějaký most mezi mnou a láskou postavit? … aby jednoho dne opět vzal za své?

Srdce matky je bezbřehé, je tam tolik lásky pro všechny děti. Srdce dcery nemá konce, jelikož rodiče ji naučili milovat takovou silou, že bez nich by byl život polovinou toho, co s nimi. Ale srdce milenky má začátek a konec. Zrnko jsem nenašla. A tolik inzerátů jsem ti poslala. Bez odpovědi. Teď si přeji jediné, v tichosti odejít, lásko! Z tvého života, z tvého domu, z tvé Bohem zapomenuté vesnice bez kostela. Neber mi, co je mé. A já nevezmu, co je tvé.

Já a pátek se milujeme od jaktěživa. Prostě k sobě patříme jak karamelová poleva na větrník. Ihned jak se začne šeřit, ženu děti do sprchy. Nachystám jim večeři a vyhlašuji soutěž, kdo první všechno sní, je vítěz. Naštěstí mé děti ještě nedorostly do věku, aby tuto jedinečnou habaďůru rozklíčovaly.

Rozhostilo se ticho, děti spí ve svých postýlkách, myčka tlumeně hučí, chlap v nedohlednu, poslední drobky od večeře smeteny. Počal pravý noční paťulínek.

Hmmm, ta romantika ve dvou je fenomenální. Sedím či ležím – ve své pravé ruce svírám to nejcennější z nejcennějších, múzu všech múz, berličku všech vícečetných matek na mateřské i po mateřské, všech tvrdě pracujících žen, žen singl nebo čerstvě se rozvádějících, všech trpitelek v otroctví zvaném dokonalá domácnost….. ano, svírám a nepustím, jedinečně zbarvené, občas mírně řetízkující a stále tak lahodné bílé víno. Ta vůně, chuť, trpkost – jako by se na okamžik zastavil čas v meziprostoru. V ten okamžik existuji jen já, můj Pavlovův reflex a páťulínek. Na vteřinu mě napadá, že i kdyby se mi ještě více život pozamotal, stále jsem tu já a můj večer.

Chápu, že mnoho z vás má pátek spjatý s přáteli, s pohodu tam či onde. Můj život se však smrskl do tak miniaturní bubliny zvané samota, že jsem se naučila milovat i to málo. Někdy z toho mrazí v zádech, jak může být samota osvobozujícím jevem ve vesnici bez kostela. Už chybí jen Hobža brambůrky a Karel Šíp a dokonalost větších rozměrů je zde.

Přátelé, nenechte si brát vás, nenechte se strhávat do něčeho, co vám není vlastní. Prostě tenis nehrajete, nechcete sedět se štamgasty u stolu, nechcete vdechovat asi dvacátou připálenou cigaretu na zahrádce, jelikož vy jste nekuřák. Vaši nejbližší přátelé jsou buď moc daleko a nebo uspávají děti, tak jako vy trčí doma.

Proto miluji páťulínky, když konečně přijedu domů. Jediný, kdo mě přivítá, je možná tak můj hladový kocour, o kterém vím, že mě upřímně miluje, i když se to mrcha snaží tak dokonalou lhostejností maskovat. Někdy ho podezírám, že to odkoukal od pána domu. Ale stačí jeden hluboký pohled do jeho kulatých očí a vím, že mě opravdu ta vrnící chlupatá vyčuranost nosí v srdci. Tak alespoň nad jedním mužským elementem moje spanilá ženskost zvítězila. Je páťulínek, co víc by si mohl člověk přát……