Již od mala se setkávám se slovním spojením „princ na bílém koni“. Když jsem byla malá holčička, tak princ na bílém koni byl ve většině pohádek. Vždy to mělo stejný scénář s malými obměnami – chrabrý mladík a kůň. Přicválal na závěr příběhu a vše vyřešil. Po jeho polibku se nebe zalilo sluncem, dívka v jeho náručí byla vysvobozena, vyřešily se všechny majetkové vztahy, ihned měla k dispozici obrovský zámek a žila s mužem samý sval a šlacha spokojený život s úsměvem od ucha k uchu. V tomto klamu jsem žila asi do svých šestnácti let, kdy jsem došla k poznání, že už vcelku netrpělivě očekávám příjezd toho mého neznámého na Šemíkovi. Všechny mé kamarádky ten příjezd očekávaly věrně se mnou. Mé očekávání ještě hrdě podporovala matka, která usilovně několik let tvrdila, že na toho pravého je třeba čekat v poklidu a s rozmyslem a srdcem na dlani. To mě ještě více utvrdilo v tom, že opravdu ti praví princové cválají na těch božských stvoření bílo – šedé barvy a hříva těchto bujných hřebců se mísí s potem našich nastávajících jedinečných a nezpochybnitelných poloviček.
Když mi bylo dvacet, tak už pár princů přijelo a zase odjelo s nepořízenou. Musím říci, že nikdo z těchto hochů mně neučaroval tak, abych ho vůbec povýšila na páže, natož tak na prince. A moje matka stále trvala na svém, že princ tam někde (nikdy nespecifikovala kde) pro mě určitě je již osedlán! Byla ze mě mladá žena plná ideálů, věřila jsem matce a slovnímu obratu „princ na bílém koni“.
Když mi bylo dvacet sedm a kouřila jsem opřená o sloup schodiště, těsně po tom, co mi volala právnička, že jsem právě tři minuty rozvedená a zasněně koukala do parku, oči zalité slzami, pípla mi SMS od mámy. Ta se sáhodlouze rozepisovala, jak je hrdou matkou na svoji dceru, jak jsem statečná a že nemám věšet hlavu, že ten „princ na bílém koňovi“ už cválá. No, řeknu vám, típla jsem tehdy cigaretu a poprvé za těch 27 let jsem začala uvažovat, zda mě netahají za fusekli.
Ve 32 letech se mi po dvou a půl dnech procházky porodními strastmi narodil syn. Myslela jsem, že jsem v cíli. Konečně jsem v porodnici kromě pláče slyšela i ty svatební zvony, zalité nebe sluncem, domov a cíl. Opět mě maminka ujistila, že bude následovat svatba, další děti a můžu si gratulovat, to je on, mého srdce šampión………………O rok později jsem opět v porodnici držela v náručí dceru a při pohledu na to malinké stvoření jsem začala chápat, že holčičkám se prostě kecá.
Kolem třicátého pátého roku jsem si začala připadat jako flaška červeného vína u vinaře ve sklepě. Jsem ceněná jako archiv a padá na mě prach. A padá na mě proto, jelikož se ještě nikdo neodvážil mě ochutnat. Úplně to vidím, ležím ve sklepě v tom oblém chlívečku ve tmě, zavoskovaná. Všude ticho a jen si tak zraju. Najednou se rozletí ty půlobloukové dveře nasáté vlhkostí sklepa a do tmy pronikne světlo. Sem tam se mihne obrovská hlava koně, který celý schvácený nervózně pofrkává únavou. Je chudák zchromlý. Celý zdevastovaný, jak se na něm rajtovalo křížem krážem. Sesedne z něj unavený prošedivělý borec, který má tvář v jeden škleb. Moc příjemné mu sesedání není. Je unavený, zaprášený, žíznivý. Asi ho něco trápí, nejspíš hemeroidy, od toho věčného rajtování na koni. Jde na široko, jako pán tvorstva. Kůň za ním smutně kouká. Sesejde třicet sedm schodů dolů do sklepa a se zapálenou loučí kouká, kterou flašku by ochutnal. Po flaškách se mihotají odlesky ohně od louče. Až ten odlesk dopadne i na mě. Vezme mě do svých rukou, které jsou plné šlach a vystouplých žil. Řeknu si: „Chudák, tolik let se plahočí světem a hledá mě.“ Prohlíží si mě, jak jsem zaprášená. Ořeže vosk, odstraní obalení a vezme zátku. Pomaličku se mi zařezává pod kůži. Vytáhne špunt a říkám si: „Pod šedou kšticí a mnoha vrásky, které mu vepsal zhýralý život na rajtování na koni, není zase tak ošklivý. “ Kouká, do čeho by si mě nalil. Ale nikde není žádné koštovačky. A tak nahne láhev a začne pít. Jenže jak to tak v životě bývá, i archiv umí zhořknout v pachuť a po pár locích mu zhořknu i já……………. Je jedno kolik poučných lekcí vám život nadělí, přátelé, je na čase přestat věřit na pohádky, přestat lhát dcerám o bílém oři a jeho jezdci, jelikož v dnešní době většina ani na koni jezdit neumí. Je načase se smát od srdce povídkám a víno raději vypít s dobrými přáteli než ho archivovat. Jelikož nikdy nevíte, kdy otevřete zkaženou flašku. Hezký den všem. 😉